Náhodná fotografie
Nejvíce bodů tento týden
Nejvíce bodů tento měsíc
Poslední fotografie
Nejvíce komentářů

František Štaud - s fotoaparátem na cestách

František Štaud - s fotoaparátem na cestách

Pošlete tento článek známým

Vydáno: 10. 1. 2010
Autor: andrea

Rozhovor s Františkem Štaudem, fotografem, cestovatelem, publicistou, docentem Univerzity Karlovy, farmakologem, vysokoškolským pedagogem, manželem jedné, otcem dvou, vedl Martin Kamín.

Jak se ti podařil sladit program vědce s programem fotografa?

Posledních 15 let mi naprosto vyhovuje. Dvě zcela odlišné profese, plus pár koníčků ke svému životu potřebuji, abych nevyhořel. Občas se samozřejmě stane, že musím dodělat nějaký vědecký projekt a současně větší fotografickou zakázku. To pak toho moc nenaspím. Ale podstatné je, že mě musí obojí bavit, a to zatím platí pro obě profese.


Tvá jazyková výbava je na vysoké úrovni, co bys poradil cestovateli, který
anglicky moc nevládne? Jak se domluvit v Africe nebo Japonsku?


Na mnoha místech Afriky či Asie, ale koneckonců i za humny v Evropě je ti státnice z angličtiny úplně k ničemu. Zeptat se na ostrově Sato anglicky na cestu je téměř nebezpečné :o) Snažím se alespoň pár frází lokálního jazyka vstřebat ještě před cestou, ale v podstatě spoléhám na mimoverbální komunikaci. Ono ukázat někomu, že máš hlad nebo že se ti chce spát, není zas až taková věda.


Co si typicky bereš s sebou na cestu?

Neřekl bych, že moje výbava je něčím výjimečná. Samozřejmě je tam hodně fototechniky – dvě těla, 5-7 objektivů, blesk, stativ... Zbytek se liší podle toho, jestli jedu do horké Afriky nebo na studený Island. Ale co mi v batohu nikdy nechybí, jsou dvě věci, které považuji pro úspěch cesty za zásadní: špunty do uší (dobrý spánek je základ) a domácí slivovice (50% a výše).

Cestuješ sám nebo bereš doprovod? Proč?

Většinu cest jsem absolvoval sólo, párkrát jsem byl s nějakým kamarádem. Když jedu sám, mnohem snáze se dostanu do kontaktu s domorodci. Když člověk jede sám, vypadá zranitelněji a lidé mají snahu ti pomoci - neváhají dát se do řeči, svézt autem, vzít domů na večeři nebo nocleh. Dvojice, nebo skupina lidí se k domácím obyvatelům dostává mnohem hůře. Sólově jsem projel mnoho zemí a mám na to ty nejkrásnější vzpomínky, právě kvůli lidem, kteří se mne „ujali“. Cestování ve dvou má samozřejmě výhodu v tom, že se můžeme podělit o náklady, pohlídat si batohy na nádraží, pozvednout náladu když je nejhůř. Hlavně spolu ale ti dva musejí dobře vycházet jako lidé, což ve složitých situacích nemusí vždy fungovat. Já měl zatím štěstí. Cestování ve větší skupině si moc představit neumím.

Jak hledáš destinace pro své cesty a čím tě lákají?

Destinace je mi buď přidělena (novinářský výlet, assignment) anebo si vybírám sám, což je naštěstí mnohem častější případ. A vybírám si samozřejmě s ohledem na atraktivnost prostředí, protože po návratu musím být schopen fotky prodat. Dříve mě lákala zajímavá krajina, dnes jsou to hlavně lidé, jejich kultura, festivaly, náboženství a vše co je spojené s jejich životem. Proto v seznamu mých destinací v posledních letech jasně převládá Afrika a jihovýchodní Asie.

Co letenky, ubytování na místě, máš přesný plán nebo letíš jen tak bez plánu?

Znám oba způsoby cestování – s detailním itinerářem i zcela naslepo. Obojí má své kouzlo. Například jedna z mých cest po Japonsku spočívala v kompletní improvizaci. Měl jsem pouze letenku a až na místě řešil, kde ten který den budu spát, jíst, fotografovat. Takto jsem se tam toulal sám pět týdnů. To samé v Číně. Takový typ výletu je ideální, pokud k fotkám potřebuji i příběhy do reportáží, lidské osudy a podobně.

Na druhou stranu, vloni jsem byl pět týdnů v Africe (JAR, Svazijsko, Zambie) a ta cesta byla naplánována do posledního detailu, doslova na hodinu. Jel jsem tam fotit pro společnost Wilderness Safaris a primární bylo získat co nejlepší fotografie. Během pěti týdnů jsem absolvoval asi 15 přeletů letadly a helikoptérami a spal na více než dvaceti různých místech. Je nereálné toto řešit na místě, čas je v tu chvíli velmi drahý. Nicméně plánování takové cesty mi zabralo dobrých osm měsíců intenzivní práce.

Jaká tři nejdůležitější doporučení bys fotografům-cestovatelům předal?

Necítím se dostatečně starý ani zkušený na předávání univerzálních mouder. Ale pokud trváš na třech, tak:

1)     Vrátit se živ
2)     Vrátit se zdráv
3)     Vrátit se s dobrými fotkami 

Jak tě lákalo Japonsko? Není to země příliš svázaná konvencemi?

Japonsko je láska mého života, byť k ní mohu mít řadu výhrad. Ta země mě prostě neumí nudit, ani jako člověka, ani jako fotografa. Dva roky jsem tam žil a pracoval, několikrát se tam vrátil s fotoaparátem a těším se, že se tam co nejdříve vrátím. Ony i ty konvence jsou svým způsobem fotogenické.

Které místo považuješ za nejodlehlejší, které jsi fotil?

Pokud odlehlost míst budeme klasifikovat počtem turistů na metr čtvereční, určitě by mezi těmi nejodlehlejšími byly především africké destinace, třeba oblast jezera Turkana na severu Keni nebo křovácká vesnice Den/ui v poušti Kalahari. Tam se s turistou nepotkáš. Ale i sever Japonska, ostrovy Hokkaido, Rishiri, Rebun mají v sobě kouzlo odlehlosti.

Mačkáš spoušť, fotíš hezký portrét nebo reportáž. Moc se mi líbily fotografie z japonského rybího trhu. Co si myslíš, že se honí hlavou těm lidem, kteří tam pracují. Vidí to opravdu tak, že je fotí Evropan?

Ke všem objektům mého fotografování se snažím přistupovat nadmíru citlivě a s respektem – ať jsou to kytky na louce, divoká zvířata v Africe, nebo lidé kdekoliv na světě. Vždy se snažím v daném místě chvíli pobýt „na sucho“, s fotoaparátem schovaným v brašně. Až když z reakce lidí vycítím, že je všechno v pořádku, začnu fotit. Pokud mi někdo naznačí, že tam s fotoaparátem nepatřím, respektuji to.

Konkrétně na tokijském rybím trhu jsem byl všem přítomným zcela ukradený. Bylo pět hodin ráno a oni měli tolik práce s distribucí čerstvě ulovených tuňáků, že jsem byl určitě to poslední, co se jim mohlo honit hlavou.

Když přistáváš doma, co se ti nejvíce honí hlavou?

Většinou mám radost, že jsem to přežil

Možná mi nebudeš věřit, ale při letu zpět už na právě absolvovanou cestu skoro vůbec nemyslím, protože se naprosto nepřekonatelně těším na moje holky doma a nedokážu myslet na nic jiného. Když přistanu, můj hlavní problém je, jak se co nejrychleji dostat z Ruzyně domů. A pokud na mě nikdo netlačí, trvá mi to zpravidla několik týdnů, než se začnu přehrabovat ve fotkách, obesílat magazíny a agentury. A to si potom moc užívám – edituji fotky, píšu reportáže, k tomu sklenka dobrého červeného…a jsem zase zpět v Africe.

Jaké práce si nejvíce ceníš, nemyslím finančně, ale spíše vnitřně, ze které fotografie máš největší radost a potěšení?

No tak to je těžký. Já samozřejmě fotím pro radost, ale rodinný rozpočet tím nesmím zatěžovat. Primárně tedy fotím pro peníze; i když to asi nezní moc romanticky, z prodeje fotek musím zaplatit nejen cestu a fotovybavení, ale i měsíční účty a hypotéku. Samozřejmě by mě mohly těšit úspěchy v soutěžích, ale to naprosto neberu vážně – jedná se o subjektivní názor pár porotců v závislosti na jejich momentálním rozpoložení. Když se ale tvoje fotka někomu líbí tak, že ti za ni chce i dát peníze, tak tě to musí potěšit, ať chceš nebo ne a vůbec nejde o to, jestli jsi založen materiálně nebo duchovně.

Ideální ale určitě je, když si fotím z vlastního zájmu a přesvědčení a ty fotky mají potom i komerční úspěch. Do této kategorie by asi zapadly moje série japonských zenových zahrad, portréty gejš a některých afrických etnik.

Víš, na kterou svou fotografii se podíváš za 30 let a prohlásíš o ní, že se ti povedla?

Říká se, že dobrá fotka je ta, s kterou dokážeš žít. Tedy mít ji pověšenou na zdi a každý den se na ni dívat, aniž by tě nudila. Budu upřímný, já doma na zdi nemám jedinou vlastní fotku! Zatím mám pár kandidátů – portréty gejš, Turkanů a krajina pouště Namib. Možná něco pověsím zkusmo na zeď, a za třicet let ti dám vědět, jak to s ní dopadlo

Canonklub děkuje za rozhovor a přeje hodně osobních a profesionálních úspěchů. Více informací o práci Františka Štauda najdete zde: www.photostaud.com a www.phototravels.net

Fotobazar pouze registrovaným

Na tomto místě se registrovaným a přihlášeným fotografům zobrazuje fotobazar.